Když člověku dojde inspirace, dělá všelicos. Někomu pomáhá sklenice mléka, někomu třeba krátká procházka se psem a někomu třeba spánek. Já mám inspiraci všude, nikdy mi nedojde fantasie. Občas jsem,ale, ve špatné náladě a potřebuji se odreagovat a to nejlépe sama, se sluchátky v uších a nejlépe na víc jak hodinu. Ještě to na tomto blogu nebylo,asi, zmíněno, ale často se mi střídají nálady. Ze smutku v smích. Ze vzteku v pláč a tak různě. A tak jsem tu. Sedím u lanovky, která v zimě nalno běží a teď jen liduprázdno, s SHINee, B.A.P, SNDS, EXO... a dalšími v uších, jen abych zapomněla na zbytek světa. Když sundám sluchátka, nemohu se zbavit jakéhokoliv hluku, způsobeného lidmi. Představuji si, jak by asi zněl zvuk, čistě jen přírody, ale jakmile se zasním, slyším v dáli motorku... Teď to hlavní. Když komukoliv představuji svoje město, zní to spíše tak, že žiju na smetišti, s vyhlídkou na dvaceti kilometrovou poušť a představím ho tak jaksi "děrovatě", ne nežiju v Ementále. Děrovatě myslím to, že místo toho, abych řekla to nejhezčí, povyprávím radši o tom, že jsme snad bývalé stanoviště NASA a že žiju spíše na Sibiři a že bychom se spíš měli jmenovat "Česká Východní Asie na Západě" a tak podobně. Je čas "doříct" vše o mém bydlišti. Mí vrstevníci sice nejsou nejlepší příklad, ale jinak jsou obyvatelé celkem milí. I přesto, že pamtek máme pomálu, je o zábavu postaráno díky planetární stezce a cedulkám "Kam jít?". Ovšem, abyste poznali pravé krásy mého města, musíte zkoušet i ty nejmenší cestičky, neboť jen takhle poznáte VŠE (pozor ne VŠI ale VŠECHNO) a třeba mě potkáte. Nejhezčí máme lesy, které jsou všude kolem a vnucují otázku, zdali v nich nestřeží nějaký strom poklad, je zde i mnoho hub a lesních plodů (když víte kam jít...) . Ukryté skalky jsou plné hornických skřítků a skrývají zlaté poklady. Když jdu po dávnou nefunkčních kolejích, přemýšlím, zda-li po nich před lety neprchal zloděj, kolik lidí po nich běželo, když nestíhali vlak a kdo, po zrušení trati, se po nich jen tak procházel, donedávna držely všechny trámy a obě kolejnice dohromady, bohužel zub času pracuje a z trámů rostou kořeny a kolejnice jsou už pár týdnů převrácené, ale stále je to nádherné místo pro procházku. Miluji věci, co mě zároveň děsí (ne proto, že jsou ohavné) a přitahují, proto své městečko miluji... Za tu chvíli, co sedím tady v trávě, poslouchám písničky a vnímám pohodu a klid okolí jsem vyseděla pořádný důlek, ale hlavně jsem pochopila, proč ,zatím, nesmím opouštět bydliště, které je pro mě 15 let život a jsem s ním, tajně, spjatá. Nakonec vám řeknu, že jsem už znovu veselá. Ještě poslední věc. Zajeďte někdy k nám do Horního Slavkova a užijte všechny ty krásy, co já teď.
PS: Začíná být zima a fouká vítr, asi bych měla vstát, vystoupat ten lyžařský kopec, co jsem (já blbá) sešla až dolů a vrátit se, jako poslušné dítě zpět domů, abych mamce odnesla ty maliny, které se už spíš staly šťávou a to z nich chce mamka dělat kompot... :D (tohle si se mnou opravdu nemusíte užívat) jů bélásek (ale tohle zase jo) :D
Ne já už fakt jdu! :
D
Moje maličkost...
Žádné komentáře:
Okomentovat